Anglické putování 2

Třetí den ráno, stále ještě v Torquay, jsem začala během. Nemohlo se pro něj udělat krásnější počasí. Pomalu začínalo svítat, na ulicích potkáte maximálně úklidové čety, pár pejskařů, běžců a první pojízdné kavárničky. Možnost jen se projít s kelímkem kávy, byla velmi lákavá, ale prošla bych stejnou trasu jako předchozí den, a to jsem nechtěla.

Na druhé straně pobřeží se ještě válela mlha, nadýchaná jako šlehačka, což v těch prvních paprscích působilo kouzelně.

Nikdy nebylo mým běžeckým přáním proběhnout se přímo po pláži, ale tady se naskytla příležitost, tak proč jí nevyužít a musím říct, že to opravdu má své kouzlo. Na hladině se rozlévá moře, které krásně šumí, takže vám vůbec nevadí, že nemáte na uších sluchátka.

Doběhla jsem si až k hotelu Grand, ten, kde měla Agatha svatební noc, abych jej mohla vyfotit ještě za denního světla. Jedna krátká zastávka na pláži, jeden dlouhý nádech, smočené prsty v moři a hurá zase rychle zpět, protože jsem si zaběhla víc, než kolik jsem měla původně v plánu.

A pak už zase klasika, rychlá sprcha, do kufru naházet všechny věci, vybrat šaty na dnešní den a honem na snídani. Samotná otázka na výběr dnešních šatů stála za úvahu a jsem ráda, že jsem dala na svůj instinkt. Věděla jsem totiž, že nás čeká návštěva nejmilovanějšího sídla Agathy, a tak jsem si říkala, že by určitě nebylo od věci, vzít si na sebe jedny z mých nejlepších šatů – konkrétně tedy mé oblíbené, ukřičené fuksie od Lazy Eye.

Po snídani jsme se ještě zašli podívat do muzea města Torquay, které jsme velmi rychle proběhli, protože jsme tady byli za jediným účelem a to, podívat se na výstavu Agathy a Hercula. Samotné muzeum není velké, a kromě pár knih a plakátů, tady najdete vybavení bytu filmového Hercula s jedním oblekem a vycházkovou holí. Nic víc tady nečekejte.

Poté už nás tedy čekala návštěva nejmilovanějšího místa Agathy – její sídlo Greenway House. Dům se tyčí vysoko na kopci nad řekou Dart. Bílé sídlo obklopené neskutečnou plochou zeleně s parky a vycházkovými trasami, které nebylo v našich časových možnostech projít.

Celý dům je nádherný, plný různých sběratelských sad, které sbírali se svým druhým manželem na jejich společných cestách. Jedna místnost je krásnější než druhá a uměla jsem si velmi dobře představit, že zde zapadnu mezi nadýchané polštáře na gauči, v rukou mám šálek čaje a kochám se výhledem do zahrady. A při tomto krásném rozjímání přišel moment, který vše jen podtrhl. Náš průvodce, který byl neskutečná bedna, co se týče informací, si zde sedl za piano a zahrál úvodní skladbu ze samotného seriálu Hercula Poirota. V ten moment jsem opravdu musela smeknout pomyslný klobouček a konstatovat, že tento moment už nemohl být dokonalejší.

Vedle samotného rozjímání se však člověk neubrání myšlence, že kdyby tohle všechno měl stěhovat, radši by vyhořel..=D

Po prohlídce domu jsme se ještě prošli trasou až k řece, kde byl malý domeček, u něhož se našla mrtvola z jednoho příběhu.

Celý pobyt zde jsme zakončili návštěvou obchůdku a kavárny, kde jsem si dala kávu a pomerančový dortík s mákem. Upřímně, kdybych neměla hlad, tak jej po prvním soustu nechám celý na talíři. Těsto bylo sušší a krém šíleně přeslazený, navíc s krystalky cukru, takže horní vrstvu krému jsem z něj odstranila a poctivě zapíjela suchou buchtu kávou.

Dále nás čekala cesta do městečka Salcombe. Když jsem vystoupila z dodávky, říkala jsem si, že je to jen další vesnička. Když jsem však došla k vyhlídkovému místu, pochopila jsem. Pode mnou se rozprostíral kýč jak bič. 0brázek jako z pohlednice, neskutečně modrá voda, na ní malé, barevné loďky, krajina lemovaná malými zelenými kopečky a do toho všeho svítilo slunce. Nádherný pohled, kdybych to neviděla na vlastní oči, říkala bych si, že je to idylický obrázek od AI.

Sešli jsme dolů do městečka, kam jsme zašli do hospůdky, kde se též natáčelo a dali jsme si zde tradiční Sunday Roast. Prosím, nikdy, opravdu nikdy mě nenuťte tohle znovu jíst. Samozřejmě, že jsem věděla, co to bude – kousek masa, pár brambor, nádivka a nějaká zeleninová příloha s omáčkou. Naštěstí jsme si tohle jídlo dali na půl, za celé by mi bylo líto peněz, protože mi na talíři v podstatě nic nechutnalo. Omáčka byla prostě výpek, na tom není nic až tak zajímavého. Maso si můžete vybrat jaké chce, my zvolili hovězí. Téměř studený plátek masa s velmi tlustým okrajem a maso typu, budu žvýkat až do zítra. Říkala jsem si, že tedy alespoň ochutnám ty zeleninové přílohy. Ach, to byla chyba. Červené zelí nachucené na vánoční způsob, který k tomu zelí prostě nešel a nejhorší je, že ostatní zeleninové přílohy, které jsem se už ani nesnažila definovat, byly nachucené stejně bizardními chutěmi a dohromady k sobě na tom na talíři nešlo prostě nic. O jejich slavné nádivce, která je vlastně nafouknuté nic, se nebudu radši ani vyjadřovat. Nebuďte na omylu, já mám ráda většinu kuchyní, různé koření a sladko-slané kombinace, ale tohle..? Něco tak šíleného jsem v životě neměla a dobrovolně už ani mít nebudu.

Naštěstí jsme tuhle hrůzu mohli jít ještě prodýchat vycházkou po městě. Ty výhledy jsou zde opravdu dechberoucí, tady se zkrátka můžete zastavit, kde chcete a jen nasáváte místní atmosféru.

Odtud jsme si popojeli na druhý konec městě, konkrétně tedy na pláž, kde Poirot jedl zmrzlinu. Pokud nejste lovci filmových lokací, asi by vám tato zastávka tolik neřekla. Zde si v podstatě každý udělal jen foto a jelo na zlatý hřeb dnešního dne.

Burgh Island

Tohle místo vás okouzlí už z dálky. Jedná se o malý ostrov, na kterém je pouze hotel, 700 let stará hospoda a domek. Nic víc zde nenajdete, a to je jedině dobře. Tento ostrov má tu zvláštnost, že cestu na něj 2x denně zamezí příliv. Vody sice není tolik, ale suchou nohou rozhodně nepřejdete. Pro tyto případy je zde pak mořský traktor, ale k tomu se ještě dostaneme.

Na ostrově není parkoviště, auto tedy necháte na pobřeží a vyzvednou si vás autem řidiči z hotelu a již tady víte, že tohle bude skvělé místo. Od začátku jsou na vás řidič milý, vezmou vám kufry, rovnou je označí a nenásilně s vámi během jízdy konverzují.

A zde musím připomenout mou ranní intuici při oblékání. Přijíždím totiž na jeden z nejluxusnějších hotelů, celý v art deco stylu, kdy už při příchodu víte, že tady prostě nemůžete chodit ani po chodbách v džínech a podobných outfitech. Tady jste prostě Někde! Takže mi bylo velmi příjemně v mých fuchsiích, když mě hned po příjezdu usadili do hotelového baru a nalili mi šampaňské. A najednou jste prostě tu! V jednom rohu menší bar, v druhém klavír, z francouzského okna se nabízí vstup na terasu, která láká pohledem na moře, nad hlavou prosklený strop a za zády vám tiše zurčí voda v mozaikové fontáně. Veškerý personál se na vás usmívá, místní hosté si již ve večerních róbách užívají svůj drink před večeří a v tomhle všem si pomalu upíjím svou skleničku a těším se na to, co všechno zde zažiji.

Brzy na to dostáváme klíč od pokoje. Pokoje zde nejsou značeny čísly, ale podle jmen významných osob. Ten náš nese jméno po zpěvačce, kterou vůbec neznám, ale okamžitě zadávám její jméno na YouTube a nechávám jejím hlasem naplnit celý pokoj, aby doplnil jeho atmosféru. Pokoj je krásný, veškerý nábytek dobový, koupelna s oválnou vanou, toaletní stolek se zrcadlem, na nočním stolku starý telefon, na druhém dobové rádio a v rohu skleněný stolek s kávovarem. Všechno promyšlené do nejmenšího detailu. A co je nejlepší, protože jsme na ostrově, tak každý pokoj má balkon s výhledem na moře.

Času však není mnoho, přelíčit rty, obléct si večerní šaty, tentokrát volím černou dlouhou krajku až na zem s mou oblíbenou dobovou, sametovou kabelkou.

Scházíme se celá skupina tak jak se sluší a patří, nejdříve na skleničku a kanapky před večeří. Nebudu lhát, jsme skupina lidí velmi rozdílných povah a charakterů a poznali jsme se před dvěma dny. Ačkoli nikdo nemá s nikým problém, naším největším problémem je komunikace, do které se nikdo s velkou vášní nepouští, a tak povětšinou situace zachraňuje náš průvodce, který nám zpříjemňuje tyto chvíle historkami z jiných zájezdů.

Bohužel si také neodpustím jednu poznámku, ale je docela smutný pohled na vybrané oblečení mých spolucestujících. U pánů je zde vyžadován tmavý oblek s košilí a nejlépe s motýlkem a u dam dlouhé večerní šaty. Ačkoli jsme na toto byli předem velmi jasně upozornění, překvapuje mě, že někteří tento dress code zkrátka nejsou ochotni dodržet. Já bych na jejich místě byla minimálně nesvá a bránilo by mi to užít si večer naplno.

K objednaným drinkům dostáváme kanapky, které se skládají z kornoutku s lososovou pěnou, párku v listovém těstě s náplní a skleničky něčeho bledé barvy, což by mělo být rozmixované jídlo. Toto jsem trošku nepochopila a všichni k tomu byli evidentně skeptičtí, ale každý alespoň ochutnal.

Pak už nás odvádějí do jídelny. Světlý sál, s dlouhými, bílými ubrusy na stolech až na zem, krb a v rohu pianista, který nám hrál celý večer. Usedáme k velkému kulatému stolu, a ještě před večeří dostáváme dva bochánky, každý s jinou příchutí a k nim dvě různá másla. Chutné byly všechny varianty, ale já osobně jsem od každého jen ochutnala. Jako předkrm jsem si vybrala krabí koláček s nakládanými jablky a mořskými bylinkami. Na talíři vypadal pěkně a kousky jablíček rozbíjely rybí chuť. Rozhodně to byl zajímavý předkrm, ale jednou určitě stačil. Mým hlavním chodem bylo jehněčí s artyčoky, liškami a kozí bradou, což je taková kořenová zelenina. Vím, že většina lidí nejí jehněčí maso pro jeho typický pach, ale tohle maso bylo velmi lahodné, jemné a rozhodně nebylo ničím cítit. Celý talíř byl dokonale zkombinován a nezůstalo mi na něm nic. Jako dezert jsem si dala Sticky toffe pudding s kořeněným rumem, karamelovou omáčkou a vanilkou zmrzlinou. Dezert, který zná celá Anglie a já vždycky měla obrovskou touhu jej vyzkoušet. Nikdy však nebyla ta správná příležitost. Když jsem jej však spatřila na menu, byla jsem pro něj rozhodnutá dřív než pro hlavní chod. Kde jinde si zkrátka tento dezert dát? Rozhodně jsem nelitovala. Ano, je to sladká bomba, o tom není vůbec pochyb, ale když namáčíte jeho teplé těsto do studené zmrzliny, která vám začne přímo na vidličce tát, chcete další a další sousto. Musela jsem však být rozumná, protože dezert nám přinesli na stůl až o půl 11. Ano, jak jsem již dříve říkala, tady se jí opravdu pozdě, a hlavně mezi jídly bývají poměrně velké časové pauzy, abyste zkrátka mohli u stolu konverzovat, což bohužel nebyl náš případ.

Naopak, u našeho stolu bylo čím dál větší ticho, což nemohlo uniknout sousednímu stolu, který byl naopak velmi bujarý. Začali tančit a snažili se přimět tančit i nás. Neustále nám povídali o tom, na jak úžasném místě jsme a že život žijeme jen jednou a měli naprostou pravdu. Jaká je pravděpodobnost, že se sem ještě někdy podívám? A tak jsme se pouze dvě z naší skupiny po dezertu zvedly a šly tančit s nimi. V zádech jsem cítila ty propalující pohledy zbytku naší skupiny, která nevěřícně kroutila hlavami a chvíli poté odešla na pokoje.

Po pár tanečních písních, kdy už restaurace zavírala, jsme si s nimi ještě na chvilku sedly do baru na jeden poslední drink a zlehka popovídali. Byla jsem naprosto okouzlená, když jsem se dozvěděla, že slaví 80 narozeniny své mámy, která vypadala v dlouhým jasně modrých šatech s flitry až po zem jako hollywoodská hvězda. Opravdu nádherná paní.

To však přece jen nebylo všechno, po příchodu na pokoj jsem opravdu pocítila, jak o nás zde pečují. Na oknech byly zatažené závěsy, postele byly rozestlané, na nich hotelové noviny a na polštáři malá čokoládka, která byla hořká s lehkou mentolovou příchutí, zkrátka ta, kterou mám ze všeho nejraději. Prostě dokonalý závěr večera, kdy se těšíte už jen na to, jak se schováte pod peřinu.

Další den ráno jsem však byla opět připravena v běžeckém. Ráno byla mlha, že nebylo vidět na pár metrů, hodně chladno, foukal studený vítr, ale neproběhněte se po pláži, na které je zrovna odliv.

Tento výběh jsem si udělala krátký, protože se nebylo moc čím se pokochat, ale začínal se mi pomalu ale jistě vracet můj závislácký hlad po běhu.

Proběhnutá a pěkně vymrzlá jsem si dala rychlou sprchu v té krásné dobové vaně a vyrazila na snídani. Snídaňová místnost byla další krásnou místností v hotelu. Šachovnicová podlaha, spousta oken, světlé židle, bílé ubrusy a všude přítomné art deco kousky v podobě nábytku či světel. K snídani byl menší švédský stůl a k němu snídaňové menu. Když jsem na něm zahlédla belgické waffle, měla jsem naprosto jasno. ;;Celé byly obalené ve skořici s řeckým jogurtem, javorovým sirupem a lesními plody. Když jsem dostala talíř před sebe, waffle se rozvoněly přes celý stůl a já věděla, že moje volba byla správná. Sladkost křupavých wafflí byla skvěle rozražena kyselostí jogurtu a ovoce. K tomu samozřejmě nesměl chyběl černý čaj s mlékem a trocha grepového džusu.

Po snídani jsme vyrazili dodávkou na krátkou vyjížďku na jednu pláž, kde byla opět nalezena filmová mrtvola. Počasí ještě nebylo nikterak vlídné, pořád se ještě místy zvedala mlha, na pláži sem tam chaluhy, skalní útes, kde se našlo tělo, ale jinak..? Možná místo pro plavce, ale nic jiného tady asi nenajdete, kromě krásných hladkých a kulatých oblázků. Tak jako všichni sbírají mušle, tak pár z nás tady zatoužilo po nějakém dokonalém oblázku na památku.

Pak nás čekala cesta zpět s rychlou zastávkou v malých místních potravinách a jelo se na pobřeží. Tento výlet měl ještě jeden důležitý cíl a to, počkat na pobřeží na příliv a nechat se odvézt mořským traktorem zpět k hotelu. Traktor můžete využít i jako turisté, ale na rozdíl od hotelových hostů za něj nějakou tu korunu zaplatíte.

Než k nám traktor přijel, využila jsem příležitosti a koupila si kávu z místní pojízdné kavárny, která zde parkuje jen v suché časy. S prohřátými prsty jsem tedy nastoupila na traktor. Jízda to nebyla dlouhá a byla vcelku klidná, žádné škubání, spíš poklidná projížďka, ale je to trochu zvláštní dopravní prostředek, to musím říct. Během jízdy se pomalu zvedal opar, začalo prosvítat slunce a mně konečně svitla naděje na můj největší plán na ostrově.

Když jsme došli na pokoj, slunce už svítilo, obloha byla jasně modrá a já si řekla, jde se na to. Na tomto ostrově je totiž jedna velká zajímavost. Má svůj uměle vytvořený mořský bazén. Ano, samozřejmě že byl také využit pro natáčení. Když jsem se o tomto dočetla, věděla jsem naprosto jasně, že jej musím vyzkoušet. A když už konečně svítilo, oblékla jsem si pod šaty plavky, v rámci pocitu – paní madam, si nechala na krku perlový náhrdelník a vyrazila na obhlídku ostrova. Výhledy jsou z něj opravdu krásné a když vám navíc přeje i počasí jako nám, je to prostě pohádka. Ostrov není příliš velký, je to pěkná procházka, ačkoli pohledy na hluboké útesy pod vámi jsou děsivé. 

Když jsem obešla celý ostrov a vracela se pomalu k hotelu, konečně jsem jej spatřila v celé své kráse – mořský bazén. Seběhla jsem po schodech dolů, odhodila veškeré oblečení a vstoupila do vody. Nic si nebudeme nalhávat, voda byla opravdu chladná, ale touha mít tenhle zážitek, byla silnější a nutila mě jít hloub a hloub. Když byla voda po pás, nadechla jsem se, napočítala do tří a celá se ponořila. Mým tělem okamžitě prostoupil chlad, který mě svíral především na plicích a já měla pocit, že se nemohu pořádně nadechnout. Euforie však byla mnohem větší, a tak jsem ten kousek zpátky ke břehu doplavala. Sama jsem se plácala pyšně po rameni, že jsem to zvládala, zvláště pak když sama nejsem vodní živel a koupání v žádném případě nevyhledávám. Pak už jsem jen vystavila tělo slunečním paprskům, aby mě trochu prohřálo a s vítězným pocitem jsem v županu procházela kolem místních hostů, kteří si právě na terase dopřávali odpolední drink.

Rychle přicházím na pokoj, blesková sprcha a jde se vyzkoušet 700 let stará hospoda. Je kouzelná už při pohled zvenku, menší stavba v bílé barvě, venku pár dřevěných stolečků a uvnitř to není o moc větší. Světlo sem prostupuje malými okénky, takže je zde trošku šero i za denního světla, což ale vůbec nevadí, naopak to podtrhává atmosféru toho místa. Dřevěné trámy na stropě, kamenné zdi, to všechno sem zkrátka patří. Byla doba velmi pozdního oběda, a tak jsem si vybrala smažené kalamáry a chobotničky s hranolkami. Jídlo, které běžně do mého stravování nepatří, ale měla jsem na něj hroznou chuť, vždyť mám přece dovolenou. Kalamáry s chobotničkami byly v křupavém obalu s trochou lehce pikantní omáčky. Ano, chutnalo mi to a moc, ale rozhodně jsem neměla v plánu to celé sníst, a nakonec jsme se o to podělili ve třech.

Vraceli jsme se zpět na hotel, že si dáme na terase odpolední drink a já si říkala, že si vezmu notebook a konečně něco napíšu, protože teď se naskytl volný čas.

Procházeli jsme kolem baru a kochali se opět interiérem, probírali vybavení, když tu náhle se k nám otočil manažer hotelu a začal si s námi povídat slovensky. Neskutečně milý a usměvavý člověk, nádherně upravený a pozorný. Pracuje zde už 18 let a já se mu ani nedivím, že je zde spokojený. Tohle místo je prostě malý zázrak na zemi.

Přišli jsme na terasu a viděli jsme, že u jednoho stolu se schází několik našich spolucestujících společně s naším průvodcem, protože nám na odpoledne nabídnul probírání britské historie. Myšlenka krásná, ale děkuji ne, chci si užít chvilku klidu. Sedli jsme si tedy ve třech k jinému stolu, ale zřejmě to pochopili tak, že se jen chceme schovat pod slunečník a přisedli si k nám. Najednou začala lekce historie u našeho stolu. V momentě, kdy jsem dostala svůj drink s příznačným názvem polibek mořské panny, jelikož bazén nese také název po mořské panně, začalo mi být úplně jedno, co nám průvodce povídá a jeho hlas se v mé hlavě ztišil na úplné minimum. V ten moment byla ta tam potřeba napsat článek, protože tohle byla chvíle jen pro mě, kterou jsem si chtěla vychutnat a zapsat do sebe, jak jen nejvíc to šlo. Poodešla jsem kousek stranou, abych měla výhled na bazén, na očích sluneční brýle, teplé sluneční paprsky hladily mou tvář, šál mě těsně objímal kolem ramen a lahodný drink mi zvolna klouzal do krku. Žiji, tady a teď! A na tento moment nechci zkrátka zapomenou, jsem tady jen já, nikdo a nic mě neruší, vnímám jen šumění moře a nechci, aby tento okamžik skončil. Jsem šťastná sama se sebou.

Nic však nemůže trvat věčně, vracím se k naší skupině, dopíjím svůj drink a zaslechnu poslední slova z historického výkladu, než se odeberu zpět na pokoj, abych se opět oblékla do večerní róby. Tentokrát vlasy nechávám rozpuštěné, jen je připnu k jedné straně. Na sebe si beru dlouhé šedo-modré šaty pokryté flitry a korálky, jejichž rukávy působí jako průsvitná křídla motýlů. Jsem se sebou spokojena.

Dnešní večeře začíná o hodinu dříve, takže když se scházíme na drink před večeří, je stále ještě světlo a slunce se teprve chystá na svůj západ.

Jako kanapky dnes máme košíček s našlehaným kozím sýrem a červenou řepou, což v mém případě je kombinace, kterou opravdu nemám ráda a po jejím ochutnání se v tom pouze utvrdím. Dále máme nějaký malý smažený kousek s dvěma druhy sezamu, což chuťově není špatné, ale na mě dost mastné. A opět máme drink z jídla, kdy máme červenou papriku s něčím ostřejším, ale i tento drink působí mastnější dojmem, takže usrknu pouze jeden malý doušek.

K poslechu nám dnes večer hraje klavírista s basistou a doprovází je zpěvačka, jejíž hlas je jako vystřižen z dřívější doby. Je to velmi příjemné a celou atmosféru to jen podtrhuje.

Před večeří opět dostáváme domácí pečivo, tentokrát ještě teplý chléb, který je krásně měkký a nadýchaný a k tomu zase ochucená másla. Neodolám a samozřejmě, že kousek ochutnám.

Jako předkrm jsem si dnes vybrala hřebenatky s pupkem, který jsem neměla v plánu jíst, ale vždy jsem chtěla ochutnat hřebenatky. Občas je vtipné, jaké má člověk představy, protože hřebenatky byly nasládlé a asi jsem od nich čekala něco jiného. Na druhou stranu, pupek byl vlastně krásný kousek masa, který měl jednu vypečenou tučnou vrstvu. Tu jsem tedy dala stranou, ale na samotném mase jsem si hodně pochutnala. Jako hlavní chod jsem si vybrala zeleninové risotto. Chuťově bylo naprosto v pořádku a chutnalo mi, ale porce byla tak bohatá, že jsem neměla šanci ji sníst, pokud jsem chtěla ochutnat ještě dezert. Má volba na dezert padla na piškot z lískových ořechů, s čokoládou, popcornem a medovými plástvemi. Chuťově velmi výrazný a hutný dezert, který byl opět doplněn o vanilkovou zmrzlinu. Ačkoli byl velmi dobrý, opět jsem zůstala u pár soust. Dopila jsem svůj večerní drink a s těžkým srdcem se odebrala na pokoj, protože se blížil čas odjezdu a bylo nutné balit.

Ráno jsem vyrazila na svůj poslední výběh po pláži. Protože nebyla mlha vyběhla jsem si podstatně dál a po cestě si uvědomila, že ačkoli jsem nikdy netoužila běhat po pláži, stalo se to mou velkou závislostí. Je to zkrátka něco, čemu se nedá odolat. Dopady nejsou tak tvrdé, pokud neběžíte přímo u moře, tak se ani tolik nepropadáte. Posloucháte šumění moře a necháte si tvář ošlehat chladným, ale svěžím mořským větrem. Ano, bylo sice chladněji, ale moře bylo podstatně teplejší než moje prochladlé ruce, takže jsem se ani tolik nedivila tomu, kolik ranních plavců jsem zde potkala. Jen bych z toho moře pak nechtěla vylézt na ten chladný vítr.

Doběhla jsem zpět na hotel, dala si rychlou sprchu a šla na poslední snídani. Při vzpomínce na včerejší waffle, mě myšlenka na to, že bych si dala něco jiného, velmi rychle opustila. Ještě jednou jsem si vychutnala tu dokonalost na talíři, dopila svůj čaj, naposledy se pokochala pohledem z okna a šla si pro svůj kufr na pokoj. Ten jsem opět dala řidičům a nechala ho odvézt na druhý břeh. Byla chvilka času, takže jsme se naposledy prošli po pláži na druhou stranu, kde jsem využila prodlevy a koupila si kávu, která byla v tu chvíli jedinou věcí, která se mě snažila zahřát.

Při posledním teskném pohledu na hotel mi bylo velmi úzko. Místo, kde o mě bylo pečováno jako o princeznu. Místo, kde se na vás každý, opravdu každý zaměstnanec usmívá. Místo, které má neuvěřitelnou atmosféru a kouzlo dávných časů. Zkrátka místo, které ukradlo kus mého srdce a já budu jen tajně doufat, že se sem ještě někdy vrátím.