Anglické putování 3

Kousek ráje na zemi necháváme za zády a vydáváme se do kraje Devon, konkrétně do národního parku Dartmoor, kde je mlha tak hustá, že by se dala krájet. Jen obrysově tuším, že jsem v krajině zelených kopečků, na kterých se pasou ovce. Volně se zde pohybují i divocí poníci, ale na ně štěstí nemáme. Zastavujeme na parkovišti uprostřed ničeho a atmosféra je zde opravdu ponurá. Na kopci, který se údajně tyčí před námi, stojí Haytor Rocks, což je slavný žulový tor, který vznikl zhruba před 280 miliony lety chladnutím magmatu pod zemským povrchem a následným zvětráním. Zajímavé na něm je, že žula z něj byla použita na rekonstrukci Tower Bridge. Všichni cestující zůstávají u auta a posilňují se v tom chladném počasí nějakým panáčkem, ale já vybíhám kousek kopce, abych o trochu lépe viděla to, co máme vlastně vidět. Protože však nechci, aby všichni na mě dlouho čekali, až k samotnému útvaru nedojdu. Na chvíli se rozestoupí mlha a já kousek zahlédnu, ale když vytáhnu foťák, mlha vše opět skryje pod roušku tajemství.

Cestou nám průvodce zastaví v nějakém městě, a protože jsem zabraná do knihy, přiznám se, že ani nevím kde. Dává nám nějakou půlhodinku rozchod na rychlé občerstvení, než budeme přesedat na vlak. Sedáme si do místní řetězové pobočky Cornish Bakery a dáváme si místní klasiku s masovou náplní. Chápu princip rychlého a teplého oběda do ruky, ale nejsem z toho dvakrát nadšená.

Nasedáme zpět do dodávky a popojíždíme na vlakové nádraží Bishops Lydeard. Odtud se vydáváme na hodinovou jízdu parním vlakem. Říkala jsem si, že to bude skvělé, protože z prvního parního vlaku jsem byla nadšená. O to větší zklamání však přišlo. Lokomotiva sice krásně kouří a houká, nicméně tento vlak asi neslouží pro sváteční trasy, ale běžné jízdy, takže jsem měla velký problém vybrat si místo k sezení. Sedačky pokryté fleky, na zemi zbytky od jídla a celkově pocit dlouho neuklizeného vlaku. Bohužel ani samotná trasa nebyla ničím výjimečná. Nic moc jsme vlastně neviděli, jeli jsme povětšinou úzkými trasami, které byly na vysoko pokryty zelení a nebylo se kam rozhlížet.

Vystoupili jsme na zastávce Blue Anchor, kde je malinké muzeum, které bylo pěkné. Můžete si tady za pár drobných sami zalít kávu a samozřejmě, že se tady natáčel další díl Hercula Poirota. Na zastávce na nás opět čekal průvodce s dodávkou, naložil nás a jelo se dál.

Přijíždíme do vesničky Dunster. Je malá a opravdu malebná. Je zde hrad, hotýlek ve kterém spal Hercule a kde jsme měli původně spát i my, ale kvůli rekonstrukci to nakonec nešlo. Ve vesničce je spousta malých galerií místních umělců a obchůdků s lokálními výrobky, ale bohužel přijíždíme v čase, kdy většina se chystá zavírat nebo už má zavřeno. Takže se jen projdeme vesničkou a už zase jedeme dál.

Naše dnešní putovní cesta dodávkou končí o pár kilometrů dál v hotelu Porlock Weir. Sláva, nic jiného na mysli nemám. Tento den je dlouhý, vleklý a já mám pocit, že můj největší zážitek se odehrával v knize, kterou jsem měla rozečtenou.

Hotel je velmi pěkný, na samém břehu moře a působí příjemnou až domácí atmosférou. Na stěnách spousta obrovských zrcadel, menší jídelna mezi knihovnami, dřevěná podlaha, gauč s krbem a všude nádherná světla a lampy, která jen podtrhují atmosféru místa, kde si chcete sednout s šálkem čaje a knihou.

Kolem nás však nic moc není. Nějaké malé muzeum, kavárnička a místní sklářský obchůdek. Nic z toho však nevidíme, protože přijíždíme večer. Velká nevýhoda tohoto hotelu je, že nemá výtah, a tak táhnutí     18 kg kufru do třetího patra je celkem makačka. A přichází klasika, trochu se osvěžit, kufr se ani nenamáhám otvírat a jdeme si sednout k přilehlé hospodě na večeři. Já mám k večeři kachní prsa s bramborami, chřestem a mandlemi. Maso není nikterak teplé a mám opět tendenci jej žvýkat déle, než by se mi chtělo. Nejlepší na celé večeři je asi cider. Společnost se opět příliš nebaví a celkem brzy se rozchází. U stolu zůstáváme tři, které jsme schopny si spolu povídat, a dokonce se i zasmát, což se s plným osazenstvem moc nedaří.

Uléhám do postele a nastavuji budík pro ranní běh, na který se opravdu těším. O to větší zklamání ráno přichází, když leje jako z konve. Prší tak moc, že to není ani k tomu, abych se alespoň za světla šla podívat k moři nebo do místní kavárny.

Usedáme ke snídani a já si dnes vybírám ovesnou kaši. A přichází další zklamání. Mám pocit, že tady vařit opravdu moc neumí. Mně tady rozhodně nechutná. Takže má snídaně se skládá především z čaje s mlékem a pomerančového džusu. Po snídani přichází na řadu opět sportovní výkon v podobě snesení kufru dolů ze schodů. Do auta nastupujeme ještě mezi kapkami deště a vyrážíme dál.

Musím říct, že odjíždím velmi zklamaná, a to především kvůli tomu, že se nemůžu zbavit pocitu, že tohle byla naprosto zbytečná zastávka, protože z okolí jsem neviděla v podstatě nic a bylo to jen završení předchozího nudného dne.

Naše cesta nás vede na filmový zámek Styles, který oficiálně nese název Chavenage. Nepředstavujte si zámek jako u nás. Jedná se spíše o panství, na kterém se nenatáčel pouze Hercule Poirot, ale otázka spíše zní, co se tady nenatáčelo. Podle majitele se zde střídá jedna filmová či reklamní společnost za druhou a rozhodně se není čemu divit.

Místo dýchá historií, takovou, která vám říká, že tady byste přespat opravdu nechtěli. Údajně zde straší, a to mě vůbec nepřekvapuje. Tohle místo je opravdu krásné, ale má svou lehce ponurou atmosféru. Možná to o to víc podtrhuje to anglické počasí. Sám majitel je však neskutečně milý a vřelý chlapík, který oplývá nekonečnými úsměvy a vtipem.

Rozloučíme se a jedeme dál. Pokračujeme do fotogenické a známe oblasti Cotswolds. Zastavujeme u pár domečků, kde se opět natáčelo a já mám pocit, že tady stojí celou věčnost a není možné, aby tady ještě někdo žil. Popojíždíme do vesnice Castle Combe, kterou určitě poznáte z mnoha instagramových záběrů. Vesnička je krásná, spousta kamenných domečků, kostel, jedna hospoda a honosný hotel. Ano, na pohled je to krásné, ale představa, že tady žiji? To opravdu ne. Upřímně, ani bych tady nechtěla strávit víkend, co bych tady dělala? Myslím, že jedna noc by bohatě stačila na to, aby se člověk pokochal, pořídil pár fotografií a jel dál. My sice dostáváme na chvíli volno, abychom si zašli do místní hospody, nikdy však nedostáváme tolik času, aby si byl člověk jistý, že si může objednat něco k jídlu, a ještě to v klidu sníst. Zůstávám tedy jen u čaje s mlékem.

Nasedáme do auta a už pokračujeme směr Londýn. Cesta je dlouhá a před cílem nás čeká ještě jedno místo. Zastavujeme na malém a opuštěném hřbitově s kostelem, kde mezi rozpadajícími náhrobky bělostně září jeden velký náhrobní kámen. Ano, jsme u hrobu Agathy Christie. Nikdy by mě nenapadlo hledat její hrob právě na takovémto zapomenutém hřbitově.

A tím naše dnešní cesta pomalu končí. Přijíždíme na hotel, jsme na kraji zóny 3, takže cesta do centra už dnes nehrozí a při pohledu na okolí, je mi už teď jasné, že budík na ranní běh rozhodně nemusím nastavovat.

Scházíme se opět všichni ke společnému stolu na večeři. Je vidět, že už jsme ve městě, nabídka jídel už je taková velmi klasická, a tak si jako předkrm dávám kalamárové kroužky a jako hlavní chod burger s hranolkami. Taková hospodská klasika a trochu sázka na jistotu. Po večeři ještě vytáhnu žehlící prkno a nachystám si šaty na zítřejší velkou událost – čaj o páté v hotelu Ritz.