DIVADELNÍ PRKNA I.

Vždy jsem velmi ráda chodila do divadla, bavila se u veselých činoher, lapala po dechu u dramat, nechávala se okouzlit krásou kostýmů a obdivovala všechny herce za to, že se dokáží vžít do charakterů svých postav a pamatují si ty dlouhé texty.

Kdyby mi však někdo řekl, že si jednou budu moci splnit jedno ze svých nejtajnějších přání a sama se postavím na divadelní prkna, asi bych tomu jen stěží mohla uvěřit. A ono se tak opravdu stalo a já zjistila, že prkna opravdu znamenají svět, minimálně ten můj naplnili tak, jak jsem ani netušila, že vůbec lze.

Ale všechno pěkně od začátku.

Ne, nejsem vystudovaná herečka, takže šance, že bych jí mohla být, byla opravdu nulová. Jednou jsem však při pročítání brněnských listů narazila na článek, kde hledali nové tváře a to i ženy, což se nestává často. Zaplavila mě obrovská vlna nepromyšlené euforie, že by to bylo skvělé a chtěla bych to zkusit. Pak se však o slovo přihlásil rozum a skepse - přece jen je to Brno, kde nežiji a mám to opravdu z ruky, nemám žádné zkušenosti a určitě na mě nikdo není zvědavý.

Ano, vždy se snažím stát nohama na zemi a nelítat hlavou v oblacích a málem se i stalo, že jsem na konkurz nešla, ale touha byla příliš velká, a tak jsem si nakonec řekla, že opravu nemám co ztratit a maximálně se jen ujistím o tom, že do tohoto světa prostě nepatřím.

Na konkurz jsem přišla jako nepopsaný list a neměla jsem si nic připravit. Měla jsem si jen popovídat s ředitelem a režisérkou. Zcela jistě jsem byla uvnitř velmi nervózní, ale nadechla jsem se a vkročila dovnitř. Na těchto místech nervozita zkrátka nemá co dělat, navíc si myslím, že díky mé profesi se s ní umím dobře vypořádat, či ji dobře skrývat.

Povídání bylo velmi milé a příjemné, samozřejmě jsem dostala otázky typu - jestli už jsem se věnovala divadlu dřív, jaké jsou mé představy či proč bych vlastně chtěla hrát.

Musím říct, že jsem nad těmito otázkami ani nemusela přemýšlet, zkrátka jsem odpovídala tak, jak jsem to cítila.

Byla jsem seznámena s dějem hry a postavou, kterou bych měla hrát. Byla mi nastíněna konkrétní situace a měla jsem na ni zareagovat jako dotyčná postava. Improvizace a naprostá nepřipravenost, ale touha, vcítění a vnitřní zápal pro věc mi díky dvěma větám získali roli.

Rozloučili jsme se a během několika dnů mi přišel do mailu text dané hry. Ta vlna nadšení, která projela mým tělem, byla naprosto neskutečná. Můj text, má role - slova, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že se stanou skutečností a přesto to tak bylo.

A tak jsem se začala učit text a přišly první čtené zkoušky. Celkem dlouho trvalo, než jsme se přesunuli na plac a činilo mi potíže hrát od stolu, ale musela jsem si na to zvyknout.

Těšila jsem se na přesun na plac, kde se však muselo postupovat velmi pomalu. Ujasnit si, kde jsou místnosti, odkud kdo přichází, kde se v dané situaci nachází a kam zase odchází. Každá postava potřebovala svůj čas a v naší hře nás hrálo 8.

Kousek po kousku, obraz po obrazu jsme dávali hru dohromady a není to jen o tom, že dostanete jasný pokyn, kde budete zrovna stát. Každý má nějakou představu o své postavě a ta se nemusí zrovna slučovat s představou režiséra. Vznikaly tak někdy velmi vypjaté situace spojené s únavou a frustrací, a proto občas přicházely chvíle, kdy si každý z nás položil otázku, zdali to vůbec stojí za to.

Sama za sebe mohu říct, že se to stalo i mně. Člověk je unavený, protože to není jediná věc, které se věnuje, chodí běžně do práce a ve volných chvílích se věnuje divadlu, takže ani o víkendu nemá příliš času na odpočinek. Najednou je všeho moc, dostanete se do bodu, kdy se nemůžete dohodnout nebo si nejste jisti, jak si režisér danou věc představuje, a máte pocit, že pokaždé po vás chce něco jiného. K tomu si uvědomíte, že jste na to vlastně úplně sami a vaše okolí vás nemůže pochopit, protože to prostě nezažívá. A tak čas od času, každému zkrátka bouchnou saze. Nicméně musím říct, že náš ansámbl byl tak pevný, jednotný a přátelský, že jsme si vždy byli vzájemnou oporou, semkli se a drželi až do konce při sobě.

Kromě toho však musím zmínit, že jsem si uvědomila, jak obrovskou vůli mám, když něco skutečně chci. Dojížděla jsem do Brna 4 a půl hodiny, byla celý den na zkoušce, a buď se vracela domů až v neděli prvním ranním vlakem nebo výjimečně to vzala domů přes Prahu a přijížděla jsem dlouho po půlnoci. A tak se vlekl skoro celý rok, přes týden práce a zájmové činnosti, o víkendech pak divadlo. Asi nikoho nepřekvapí, že v takové situaci zkrátka nelze mít jakýkoli osobní život, když je člověk neustále pryč a tak jsem se cítila často velmi osaměle. Moc mi nepomáhalo ani mé okolí, kde nebyl v podstatě nikdo, kdo by mě od začátku až do konce podporoval a ani jednou nevyřkl větu, ať se na to vykašlu. Takových vět jsem si užila více než dost. Vyslechla jsem si, že jsem blázen, že oni by na to nervy neměli a že to za to nestojí. Nestojí, ale jim! Asi nikdo si neuvědomoval, jak moc to pro mě znamená. Že i když je to skutečně psychicky náročné, pokouší se o mě chmury a deprese z pocitů, že v životě nic nemám a jsem neskutečně sama, tak pocit z toho, že stojím na prknech a má postava ožívá, pro mě znamenalo naprosto všechno.

A dlouhé období zkoušek začínalo mít na svém konci malinké světýlko, že se již blíží premiéra.