DIVADELNÍ PRKNA II.


A premiéra je před námi!

Nutno však říci, že večer před premiérou byl snad psychicky nejnáročnější.

Abych si to ještě trochu přiostřila, dopoledne a během poledne jsem byla ještě jako modelka na Zámeckém focení, což je akce, které se vždy velmi ráda účastním. Fotí se v dobových kostýmech, je třeba udělat pořádný make-up, vytvořit účes a pokud to vyjde, na scéně jsou také zvířata (koně, vlci, sovy apod.). Zní to sice hezky, ale nic lehkého to není. Vše probíhá celkem rychle, během focení se vymění několik kostýmů, pozmění make-up a u toho všeho se celkem dost špatně cokoli jí. Takže cestou do Brna na generálku jsem se musela rychle zkoncentrovat, zahodit roli modelky a soustředit se na svoji postavu na scéně.

Celá zkouška probíhá samozřejmě v kostýmech a děj se již nezastavuje. S dobrým pocitem, že nebylo příliš chyb a s přesvědčením, že jsme připraveni, jsme však tento dojem měli pouze my, herci. Naše režisérka měla naprosto jiný náhled na věc a chtěla vše stopnout s tím, že to zítra prostě ven nepustí. To byla pro mne poslední kapka, temno před očima, hukot v hlavě, srdce v krku a sevřené rty, abych raději nic neřekla.           V duchu se rozpadal můj svět za celý poslední rok.

Naštěstí, jsme měli přizvaného ještě externího režiséra, který jistou dobu zaskakoval za naši režisérku, když byla nemocná. Jeho názor byl zcela jiný, svou práci jsme odvedli, jak nejlépe jsme mohli a byl přesvědčen o tom, že příští den může být premiéra.

Oddechla jsem si? Ani ne. Než jsem odešla z divadla a vyrazila na nádraží, jen stěží jsem zadržovala slzy.  Po cestě jsem ztěžka lapala po dechu a cítila se neskutečně zrazená. Po tvářích se mi koulely slzy a já věděla, že musím zavolat svému kamarádovi, aby mě pořádně nakopnul, protože jsem neměla nejmenší chuť další den na představení jít. Nechtěla jsem zradit kolegy v divadle, ale byla jsem psychicky natolik vyčerpaná, že sama už jsem nemohla najít v sobě sílu k tomu, abych všechno, co jsem si za poslední půl hodinu vyslechla, hodila jednoduše za hlavu a další den se postavila v klidu před diváky. Patří mu můj neskutečný dík, protože ke mě dokázal promluvit tak, abych byla schopná opět v klidu dýchat a alespoň na chvíli vypnout hlavu.

Jak se říká, ráno je moudřejší večera. Potřebovala jsem se pořádně vyspat, nabrat znovu síly a další den jsem mohla vyrazit do divadla.

Jak probíhaly poslední hodiny před premiérou, už nejsem schopná říct, protože ten čas utekl hrozně rychle a najednou přišel čas udělat si make-up a obléct si kostým.

Sál se pomalu, ale jistě plnil a mezi námi byla cítit jistá euforie.

Odbila sedmá hodina a plným sálem zazněla úvodní melodie hry. Nešla jsem na scénu mezi prvními, ale jako předposlední, a tak jsem mohla v zádveří každému z kolegů, kteří postupně odcházeli na scénu, ještě říct, ať zlomí vaz.

Zazvonil zvonek a přišel můj čas. Bylo to tady, mé první uvedení na divadelní prkna, má první slova před plným sálem. Sama jsem byla překvapená, že jsem necítila téměř žádnou nervozitu, jen jsem se neskutečně těšila a jen stěží věřila tomu, že je to opravdu tady, že se to skutečně děje.

Byla jsem klidná a sebejistá, jak moje postava vyžadovala. Nebylo místo pro chyby, neuvažovala jsem nad textem. Nebyla jsem to už já, ale má postava a ta přesně ví, kým je a co má dělat. Jediný záchvěv nervozity jsem na okamžik spatřila na svých rukou, když jsem viděla, že se mi noviny zpočátku chvěly.

I když hra trvá bez přestávky hodinu a půl, nechtěla jsem věřit tomu, že se blížil závěr a má poslední scéna. Opravdu? Už? Jak je to možné, že to tak rychle uteklo? A přes to, bylo to tak.

Ani jsem se nenadála a byl konec představení. Okamžik, na který jsem byla velmi zvědavá - potlesk. Vždy jsem přemýšlela, jaké to asi je, když stojíte před plným sálem, klaníte se a lidé vám tleskají. A musím říct, že to nevím. Ano, tento okamžik skutečně nastal a potlesk byl dlouhý, několikrát jsme se na podium vraceli, ale já si to nemohu vybavit. V mé hlavě žádný potlesk nezní, neslyším jej, nedokážu si na něj vzpomenout. Možná jsem byla v tu dobu stále ještě v roli nebo mě zaplavila tak velká vlna euforie, že jsem ten potlesk zkrátka už neslyšela.

Byla jsem neskutečně šťastná a pyšná sama na sebe, že jsem to dokázala. Přišlo to obrovské sebeuvědomění, že tohle jsem měla dělat celý život, že zde se cítím tak komfortně a přirozeně, že nechci dělat už nic jiného. A tento pocit mi vydržel po celý večer než jsem usedla do auta a vydala se domů.            Po cestě mi totiž došlo, jak hořko-sladké toto vítězství je. Člověk se konečně po mnoha a mnoha letech najde, zjistí kým skutečně je a pro co jeho srdce bije a zároveň ví, že to není jeho budoucnost, že to nebude celoživotní náplní a jakmile přijde derniéra této hry, tak už si možná nikdy nezahraje. Stane se hercem jen jedné role.

Ano, jsem za tu možnost, kterou jsem dostala, neskutečně vděčná, splnila jsem si svůj obrovský sen a o to víc mě mrzí, že se musím z tohoto snu opět probudit a vrátit se do reality všedních dnů.

I přes všechny vypjaté situace, vzlety i pády, probrečené noci, dokonce i přes nutnost kouřit na scéně doutníky, což pro mne jako nekuřáka nebylo snadné, přes to všechno musím říct, že se stále neumím smířit s tím, že divadlo není mým životem a přiznat si, že mi bude vždycky chybět.

Nejsem optimistou a nevyhlížím nové role či možnosti, ani nelituji času, který jsem pro divadlo obětovala. Někdy zkrátka nemůžeme mít všechno, co bychom chtěli. Někdy nám zůstanou jen vzpomínky a pocit, že jsme se na chvíli mohli dotknout hvězd. 

A já si ten pocit navždy uchovám ve svém srdci.