EDINBURGH - 1. ČÁST

Místo, které mě v mnohém překvapilo a naplnilo tak úžasně hřejivým pocitem, že mám pocit, že bych o něm mohla mluvit celé hodiny a pořád by bylo o čem.

Ale pocit sám o sobě lze jen těžko popsat, tak to tedy vezmu pěkně od začátku.

Tentokrát jsem letěla se společností EasyJet a start s přistáním byly snad na minutu přesné. Velkou výhodou bylo, že jsem letěla hned ráno, takže v poledne jsem již byla v Edinburghu a měla jsem celý den ještě před sebou.

Už cesta autobusem z letiště do centra napovídala, že tohle bude místo, kde se mi bude určitě líbit. Domečky na předměstí jsou velmi roztomilé a vypadají spíše jako malinké hrady. Co mě velmi překvapilo, byla velikost oken na těchto domech. Byly opravdu obrovské a skoro nikdo neměl žaluzie, takže bylo vidět, jak jsou místnosti zařízené.

Cesta z letiště do centra na hlavní vlakové nádraží trvala jen asi 30 minut.

Nechala jsem se dovézt až tam, což pro mě, cestovatele pouze s batůžkem, nebyl vůbec žádný problém a rovnou jsem si mohla projít hlavní tepnu, Princes Street. Tato ulice se skládá především z nákupních domů a kaváren známých jmen jako jsou Costa a Starbucks. Taková menší londýnská Oxford Street, s tím rozdílem, že zde bylo mnohem méně lidí a na protější straně se rozprostíraly zahrady se skotským památníkem, který mě naprosto okouzlil. (Kdo viděl film Atlas mraků, určitě jej pozná.)

Za zahradami se rozprostírá stará část města a na to všechno dohlíží ze samotného vrcholku kopce hrad, který se snaží přitáhnout váš pohled po celou dobu pobytu na Princes Street. Toto je ta část města, kde je vidět půlení mezi novou a starou částí.

Asi nebudete přemýšlet dlouho nad tím, která část města mě víc oslovila. Samozřejmě ta stará..=)

Někdo by řekl, že jsou to jen staré domy, na kterých se střídá hnědá s šedou a jeden vypadá jako druhý, ale dle mého jsou právě tímto krásné. Cosi z nich na vás dýchá, možná právě to stáří, které jim dodává na kráse, ta jednolitost, to že najednou jste na jiném místě, v podstatě v úplně jiném světě, ale zároveň tak nějak cítíte, že sem prostě patříte. Alespoň na mě to město takto působí, ale jak říkám, ten vnitřní pocit se dá jen velmi těžko pořádně popsat.

Asi nejzvláštnější je pocit, kdy ujdete jen pár kroků za hlavní část města a najednou nastane ticho. Ano, z té hlavní tepny plné hlučících lidí, troubících aut a zvonících šalin, se najednou ocitnete na místě, kde je úplné ticho. Kousek za městem najdete kopec zvaný Calton, kde je krásný výhled na město i moře a není to příliš vysoko na to, aby to nemohl kdokoli vyjít. Naopak, jediná věc, na kterou jsem při téhle vycházce myslela, bylo to, že pokud bych zde žila, tak sem bych chodila běhat každý den.

Cestou dolů z Caltonu jsem se prošla přes dobový hřbitov a dostala jsem se rovnou k budově parlamentu, která je velmi moderní, ale mnohem krásnější je malý parčík, který je hned vedle budovy, ze kterého je krásný výhled na Arturovo sedlo, což je nejvyšší hora Edinburghu měřící 251 m. Na samotný vrchol jsem šla téměř hodinu, ale výhled stál určitě za to. Nutno však říci, že zde je potřeba mít s sebou určitě čepici, protože vítr je na vrcholu opravdu silný.

Když se však ještě vrátím k budově parlamentu, hned naproti ní se nachází Palace of Holyroodhouse, což je oficiální sídlo britského monarchy ve Skotsku. Od 16. století sloužil jako sídlo skotských králů a královen a dnes jej navštěvuje vždy první týden v létě královna Alžběta, která se zde účastní řady oficiálních jednání a obřadů.

V samotném paláci jsem nebyla, ale užila jsem si slunečné odpoledne v parku, který se nachází hned za ním, kde výhled přímo svádí k tomu se alespoň na chvilku zastavit a nasávat energii.

Přímo od paláce pak vede hlavní cesta tzv. The Royal Mile, kterou dojdete do středu starého města. Na její cestě jsem viděla spoustu obchůdků se suvenýry, které nabízí především whisky a kašmírové šály. Nedalo mi to a musela jsem si sáhnout, protože jsem 100% kašmír ještě nikdy v ruce neměla a musím říct, že něco tak heboučkého a měkoučkého jsem ještě nezažila. Bohužel však cena za tyto šály je dost vysoká, takže třeba příště, s větším kapesným..=)

Dále po cestě jsem potkala různá muzea, ze kterých musím zmínit muzeum dětství, které bylo spíše noční můrou, především tedy ta část, kde byly vystaveny panenky. Možná bych to ani panenkami nenazvala, spíše narušitelkami klidného spánku..=D Takže z tohoto muzea jsem odcházela docela svižným krokem..=D

Další místo, konkrétně tedy dvě, kde jsem se musela zastavit, jsou obchůdky se sladkostmi zvanými Fudge. Je to něco jako naše žvýkací karamelky, jen je mají ve spoustě různých příchutí. Touto sladkostí je Skotsko celkem vyhlášené a tak jsem musela kousek ochutnat. Samotné bonbony jsou docela drahé, takže jsem byla ráda, že jsem před jejich zakoupením mohla nejprve ochutnat. A ejhle, něco tak šíleně sladkého jsem v životě nejedla. Ačkoli vypadaly bonbony krásně, neměla jsem odvahu na to si jeden malý obdélníček koupit a sníst ho. O to víc mě překvapilo, že v druhém obchůdku, kde byla i výrobna a mohla jsem na vlastní oči vidět, jak se tato sladkost tvoří, je prodávají v mnohem větších kusech a lidé si je berou přímo do ubrousku, aby je mohly hned sníst. Nedalo mi to a tak jsem si tedy vzala vzorek ještě tady, jestli náhodou nebudou lepší, ale byly ještě sladší než ty v předešlém obchůdku a ani ten malý kousek jsem nebyla schopná dojíst, jak šíleně sladké to bylo.

Na samotném konci The Royal Mile se pak nachází již zmiňovaný hrad, ale o tom si povíme zase v další části, abych Vás nezahltila příliš mnoha informacemi najednou.. =)

A na co se můžete těšit v dalším článku?

Dozvíte se více o tom, co všechno jsem ochutnala, projdeme se ještě několika památkami, řeknu Vám, jaké to je cestovat do Skotska v listopadu a také, jestli je pravda to, že jsou místní lidé tak milý, jak se říká.