SLADKÁ VÝZVA

Život je občas o tom překonávat určité výzvy a o to zajímavější je, když si svou výzvu vytvoříte dobrovolně sami.

Někdo chce zhubnout, někdo mít pekáček buchet a někdo chce přestat kouřit.

Má výzva nebyla tak radikální, jak se na první pohled mému okolí zdála. Neřekla jsem si totiž nic tak drastického, jako že už nikdy nebudu jíst sladké nebo že končím se sacharidy, to snad ani nejde.

Svou výzvu jsem si stanovila krátce po té, kdy mi bratr oznámil datum své svatby. A protože do ní zbýval více než rok, řekla jsem si, že by byla krásná výzva celý rok nejíst sladkosti, koláče a dorty a odměnit se až jeho svatebním dortem.

Ano, takto jednoduchý to byl důvod. Nedělala jsem to kvůli shazování kil. Byla jsem spíš sama na sebe zvědavá, jak někdo jako já, kdo zbožňuje sladkosti a rád peče, vydrží rok bez těchto pochutin.

Nebudu lhát, začátek byl velmi těžký.

Asi nejhorší je, když si řeknete: "Začnu od pondělí!". Taková ta klasika, kterou si alespoň jednou řekl každý z nás. Tohle mi nikdy nefungovalo a začala jsem tedy jinak.

Bylo mi úplně jedno, jaký je den a ani jsem si neřekla, že si dnešek naposledy užiji a celý den budu jíst cokoli sladkého. Ne! V momentě kdy tato myšlenka přišla, jsem se jí prostě chopila a udělala si značku do diáře, že dnes je můj první den bez sladkostí.

Upřímně, začátek byl opravdu velmi těžký a toto byla v podstatě má jediná berlička, že na konci každého dne jsem si mohla udělat značku.

Ze začátku jsem o svém nápadu nikomu neřekla z obavy, že bych to přece jen vzdala dřív, než uplyne pár dní. O to těžší bylo nějak se vykroutit z klasických dotazů, jestli si dám taky čtvereček čokolády nebo ať ochutnám kousek domácího koláče, což se u mě v práci stává celkem často.

První dny jsem myslela jen na to, že mi cukr chybí a měla jsem chuť na cokoli sladkého a bylo mi jedno, zdali to bude kus koláče nebo tyčinka.

A tak se zatnutými zuby jsem postupně připisovala značky a neumíte si představit, jaká radost mě zaplavila, když jsem si mohla říct, že mám za sebou první týden, ať se držím dál. Prvních deset dní znamenalo krásný první milník, a když jsem zdolala celý měsíc, byla jsem přesvědčena o tom, že to vydržím a konečně jsem tuto informaci pustila do světa.

Jaká byla reakce okolí?

Když to velmi zjednoduším, tak se mé okolí rozdělilo na dva tábory. 

Ten první si v podstatě ťukal na čelo a ani nemůžu říct, kolikrát jsem slyšela označení - blázne. Následovaly otázky typu: "Proč to děláš?", "Stojí ti to za to?" apod.

Spousta lidí mě zrazovala a říkala, ať se na to vykašlu, ať si kousek dám, že mi to nic neudělá, ale já se zlomit nenechala.

Pak zde byl ten druhý tábor, který mi řekl, že jsem dobrá, že oni by to nezvládli a myslím, že je naprosto jasné, který tábor měl více hlasů. Samozřejmě ten negativní.

Upřímně říkám, že mě to vůbec nepřekvapilo, lidé se málo podporují a chtějí vidět spíše neúspěch těch druhých, snad jen proto, že sami se obávají toho, že by selhali.

A právě toto byl můj největší motivátor. To, že své okolí "štvu" tím, že mám pevnou vůli a že se nehodlám vzdát, mně samotnou hnalo stále kupředu. Bavila jsem se nad udivenými výrazy v obličeji a kroutícími hlavami. Už toto pro mě bylo malým vítězstvím.

A tak nějak ten rok pomalu ale jistě utekl a já byla již natolik sžitá s myšlenkou, že sladkosti prostě nejím, že mi vůbec nevadilo, když si přede mnou v kavárně někdo dal dortík, naopak jsem se usmívala nad těmi provinilými pohledy, které doplňovala otázka: "Nevadí, když si dám něco sladkého?". A mně to skutečně nevadilo.

Bohužel situace, která z jara nastala, zapříčinila to, že svatba byla o rok odložena. Na základě toho se mě okolí začalo ptát, jestli nebudu jíst ještě celý další rok, případně to doplňovali nadšenými hláškami: "A teď už si můžeš něco dát!".

Ano, mohla jsem, ale nechtěla jsem.

Rozhodně jsem nechtěla čekat celý další rok, ale po tak dlouhé době jsem si říkala, že si zasloužím něco výjimečného, že to přece nezazdím tyčinkou či koláčem z obchodu.

A tak naštěstí jsem v létě mohla vyrazit na pár dnů do Skotska a bylo rozhodnuto. Krásně mi vyšlo i načasování a přesně po 16 dlouhých měsících jsem si konečně dala něco sladkého - konkrétně to byly nádherně nadýchané lívance s jablky a skořicovým máslem. Asi nemusím zdůrazňovat, jak šíleně sladké mi připadaly.

A tak si od té doby sem tam něco sladkého dopřeji. Nebudu lhát, všechno mi přijde šíleně sladké a moc toho nesním.

Celou dobu jsem si totiž užívala sladké chutě právě tam, kde už je dnes mnoho lidí ani nevnímá. Vychutnávala jsem si sladké kousky ovoce, které však jím pouze dopoledne a večer vnímala všechny sladké tóny v zelenině. Ano, říkám v zelenině. Málo kdo by asi věřil, jak úžasně sladká jsou rajčátka, papriky či okurky, když se vzdáte přidaných cukrů.

Největší výhodou pro mě bylo, že nejsem vyznavač čokolády, takže tento zakázaný kus ovoce mě vůbec netýral a ani dnes se k němu rozhodně nebudu vracet.

Nejhorší chvíle jsem asi zažívala o Vánocích, kdy se mi linecké, rohlíčky a další krásné kousky posmívaly, ale vydržela jsem. Sice toto byla asi má největší zkouška, ale nevzdala jsem se.

O to víc se těším na letošní vánoční cukroví.

Upřímně, s nosíkem nahoru říkám, že jsem na sebe pyšná. Ani ne tak na to, že jsem nejedla sladkosti, ale že jsem si mohla dokázat, jak silnou mám vůli a že když něco opravdu chci, tak to dokážu, i když mi mé okolí třeba nerozumí. A to právě ani nemusí, je důležité plnit si jakákoliv svá přání, bez ohledu na to, jak hloupá se ostatním mohou zdát.